Patron Děti dětem Jan Povýšil 

Jan Povýšil je český paralympionik. Na paralympijských hrách získal celkem pět bronzových medailí, je také mistr Evropy a vicemistr světa v plavání . Bývalý hráč pozemního hokeje za pražskou Slavii měl v roce 1997 úraz při jízdě na toboganu a rozdrtil si šestý krční obratel. Od svých 15ti let je na vozíku. Nyní se kromě sportu věnuje fotografování a je redaktorem sportovní redakce CNN Prima News. 

Hladina bazénu se příjemně vlnila a všude okolo pulzovalo skotačení bavících se lidí.

Vlnila se a já na ni zíral.

Zespodu.

Chvilku člověku trvá, než mu dojde, že nehýbe rukama ani nohama. I já si po procitnutí až během několika okamžiků uvědomil, že takhle to nemá být. Nemůžu se opřít, nemůžu se překulit, nemůžu se… pohnout.

Nemůžu nic.

Nemůžu zvednout hlavu, vystrčit ji nad hladinu a nadechnout se. Nemůžu zamávat žádnou částí těla, abych o sobě dal vědět.

Zíral jsem na hladinu, jíž zas a znova rozkmitalo něčí rozjařené šplouchnutí, a pomalu jsem si připouštěl, že už se nenadechnu. Nikdy.

Jasně, že jsem bojoval. Už tehdy v patnácti letech jsem měl natrénováno vydržet dlouho bez dechu, skoro dvě minuty. Ale nikdo mě neviděl. Je zvláštní, že si nevybavuju žádnou paniku. Jen dojem, kdy jsem se ptal sám sebe, co s tím. Buďto mě vytáhnou, nebo se to vyřeší jednoduše.

V ten moment vám probleskne myslí několik věcí. Přijmete realitu, že se nedá nic dělat. Existují jen dvě řešení. Buď se rozhodnete naplnit si plíce vodou, nebo se udusíte. Nic jiného vám nezbývá.

Já začal dýchat vodu. To je konečná a je to rychlejší než se zbytečně dlouho dusit.

Smrt utonutím je vlastně celkem dobrá. Bezbolestná. Pokud si včas přiznáte, že jste v hajzlu a smíříte se s tím, přijdete si najednou osvobození. Nemá smysl se dlouho trápit.

Jestli čekáte, že se vám promítne před očima celý život, tak vás zklamu. Nevím, jestli to bylo tím, že mně se v patnácti nemělo moc co promítat, nebo tím, že jsem vlastně měl celkem dost času, ovšem ani rodiče, ani brácha, nic takového mi v myšlenkách neběhalo. Viděl jsem jen tmu.

Ano, na konci je tma. Není tam nic.

Utěšuju se tím, že až to jednoho dne opravdu přijde, vím, co mě čeká.

Nic. Ale hezké nic.

Pak už nevím. Probral jsem se až na nemocničním lůžku.

Byli jsme se školou v Itálii, kde nás vzali do aquaparku. Na jednu z atrakcí, takovou houbu, z níž vyvěrá voda, jsme s klukama lezli donekonečna. Jenže já najednou nevyplaval. Než si to ostatní uvědomili, málem jsem zemřel.

Našli mě prý po šesti minutách. Když mě nahodili, hned jsem zjistil, že zase hýbu rukama. Všichni říkali, že to je paráda.

Jenže já cítil i nohy. A s nimi hýbat nešlo.

Je výhoda, že se mi úraz stal v patnácti. Když už, tak čím dřív, tím líp.

Vrtulník. Nemocnice. Italština. Mám to všechno dost rozmazané a smíchané dohromady, ochromily mě čtyřicítky horečky, moc si toho nepamatuju.

Měl jsem rozdrcený krční obratel.

Po první operaci v italské nemocnici mě letecky dopravili do Prahy na Homolku, kde se na mně panu doktorovi něco nezamlouvalo. Měl jsem pořád vysoké teploty a nezabírala mi antibiotika, což byl špatný signál. Až na čtvrté magnetické rezonanci – stál jsem VZP něco přes tři a půl milionu, a to nepočítám vrtulník a letadlo – se přišlo na to, že Italové odoperovali jen půlku obratle. Druhou nechali rozdrcenou.

Doma jsem si tedy dal ještě jednu operaci navíc.

Ale nohy už jsou od té doby stejně jen nehybnou součástí mého těla.

Tehdy v patnácti jsem byl celkem nadějný pozemní hokejista. Hele, já vím, že to není bůhvíjak sledovaný sport, ale to nic nemění na tom, že jsem prý byl asi docela dobrej. Hrál jsem za Slavii a dost jsem se v tom našel. Bavilo mě to. Sport a škola, nic jiného jsem neznal. I proto, když jsem se dostal do Prahy do nemocnice a řešili jsme, co budu dělat, jsem prý našim řekl: "To je jednoduchý, pojedu na paralympiádu."

Jen jsem vyměnil hokejku za bazén.

A z paralympiády mám pět medailí.

Po druhé operaci šlo všechno ráz na ráz. Nemocnice, rehabiliťák v Kladrubech a neustálá cvičení. Je výhoda, že se mi úraz stal v patnácti. Když už, tak čím dřív, tím líp. Pro mě se totiž v životních zájmech téměř nic nezměnilo, byl jsem dál běžný student a sportovec. Jen na vozíku. Věděl jsem, že existují paralympijská odvětví, a pohrával jsem si s představou atletiky. Že bych třeba házel oštěpem. Lákal mě ale i bazén. Do něj mě pak jako první vzal starší brácha, abychom zjistili, jak moje tělo zareaguje.

Šlo to.

Hned v Kladrubech pár měsíců po úraze mi přivedl táta do pokoje velkého vousatého chlapa drbajícího se v rozkroku, a řekl: "To je tvůj budoucí trenér."

Byl to Honza Nevrkla, guru našeho paralympijského plavání. Jak jsem se dozvěděl, že je pod kým a kde se připravovat a že ten člověk dobře vede tréninky, měl jsem jasno. Ona mě vlastně ta atletika nikdy moc nebavila. Copak to má význam, furt něco někam házet?

Dorazil jsem na první plavecký kurz a od té doby, od prosince 1997, jsem pořád ve vodě. Necelý rok nato už jsem startoval na mistrovství světa.

Skončil jsem čtvrtý.

Ano, vím, na co se chcete zeptat. Jestli mi nevadilo vlézt znovu do vody, když jsem v ní ztratil schopnost chodit.

Mám na to jednoduchou odpověď: Voda za to nemůže.

Mohla za to moje vlastní chyba. Koordinace pohybů, možná trochu ona skluzavka. Předtím jsem na ní ale byl snad dvacetkrát, takže jsem spíš chybu udělal já.

Ale rozhodně ne voda.

Voda je pro mě naopak absolutně nejsvobodnější médium. Pokud neskáčete z letadla, odkud pět minut padáte v absolutní volnosti, tak právě jen ve vodě si můžete dělat, co chcete. Klidně hodiny a hodiny. Pro člověka s hendikepem je obzvlášť svobodná, protože v ní neotřebujete žádné pomůcky. Vozík, berle, cokoliv z toho necháte na břehu. Voda vás pak nadnáší, můžete se v ní otáčet, lehnout si na hladinu, stoupat i klesat. A hlavně, můžete se přemístit vlastními silami.

Do sportování mě ani po úraze nemusel nikdo nutit. Nebavilo by mě ležet doma, musel jsem se něčemu věnovat. Odmalička jsem byl ke sportu vedený a nějakou cestu bych si k němu dřív nebo později zase našel. Rodiče ji však svým přístupem urychlili na maximum. V mém životě hrají oba zásadní roli, dali mi základ, který se mi po úraze hodil.

Ptal jsem se, proč to prostě neudělá za mě? "Protože si to uděláš sám," zněla odpověď.

Sám táta hodně sportoval a taky fandil, hlavně hokeji. Miloval Františka Tikala a podobné ikony. Chudák, odjakživa ze mě chtěl mít velkého hokejistu a já se mu jako malý zvrhnul v hokejistu pozemního. Respektoval moji volbu, ale tepal mě i tak. Rozhodl se, že když už jsem si vybral takhle blbej sport, že v něm teda budu zatraceně dobrej. Já byl oplácané dítě, ne úplně nejrychlejší a pohybově nadané, táta si proto vzal do hlavy, že ze mě něco vydoluje. Dělal mi v podstatě kondičního kouče a já po roce jeho drezúry ovládnul fyzické testy. Spolužáci nechápali, jak je takový hroch dokáže porazit na šedesátce. Na patnáctistovce jsem byl asi druhý z ročníku. Tomu nerozuměli už vůbec.

Poté, co jsem ochrnul, se v tátově chování nic nezměnilo, dál jel svoji drsnou školu a ještě ho podpořil pan docent Potměšil, táta herce Honzy Potměšila, který mu odsouhlasil, že jinak než tvrdě to nejde.

Začala vojna. Táta mě pucoval i tehdy, kdy bych od něj býval chtěl pomoct.

Už v nemocnici jsem dostal erární vozík, takovou herku, a sám jsem se na něm zvládal obléct, ale měl jsem problém si něco podat ze země, třeba boty. Táta byl takový, že přestože věděl, že je mám daleko a mimo dosah, šel si teatrálně zapálit na balkon, než by mi je podal. Dělal to schválně, abych si poradil.

Jedná se mnou takhle neustále. Jen mi třeba sem tam už vyndá vozík z kufru, což není žádná sranda a on ví, že to nepotřebuju, že to stokrát jindy udělám sám.

Jen ty boty mi pořád nepodá. A je schopný mě seřvat, že jsem nechal nádobí na lince. Nechodíš? Fajn, ale ruce furt máš. Tak to po sobě koukej uklidit.

Budete se divit, ale já byl za tenhle přístup rád. Jasně, občas mě to fakt hodně sralo a ptal jsem se, proč to prostě neudělá za mě? "Protože si to uděláš sám," zněla odpověď. Když jsem ale na některých jiných vozíčkářích viděl, s čím vším si nechávají pomoct, nechápal jsem. Jsou daleko méně samostatní, přestože by nemuseli. Táta to se mnou dělal dobře.

Nepochybuju o tom, že ho ranilo, co se jeho dítěti přihodilo, ale byl statečný. Nastavil jasná pravidla.

Se zdravými si přijdu daleko normálnější než mezi jinými kriply.

To mamka má zase tendence mi pomáhat víc, než potřebuju. Dá se to vydržet, co vám budu povídat… Není na škodu se občas nechat rozmazlit, zvlášť když se u našich objevím jednou za čas. Když bylo nejhůř, i ona mě ale měla ráda natolik, že mi prostě nepomohla a nechala mě samotného naučit se všechno, co bylo potřeba.

Naši i brácha, který se o mě úžasně stará co do všech manuálních prací, mi vytvořili takové podmínky, že jsem se nemusel soustředit na nic jiného než na školu a plavání.

To mě i přes vrozenou nechuť k rannímu trénování obrovsky baví. Stalo se vlastně mým hlavním zaměstnáním, což je nádhera. Že asi nejsem úplně marný a mám z něj doma hrstě medailí, je pro mě vedlejší. Mě baví být na bazéně.

Paradoxně mám ale radši tréninky než závodění. Při závodě si totiž intenzivněji uvědomuju svůj hendikep tím, jak musím hlídat daleko víc věcí než nepostižený plavec. Polohu těla, kde mám nohy, jak mi jedou záda, do toho vnímat ruce, aby šly správně a měly správnou techniku…

Během tréninku to tak neřeším. Baví mě taky poměřovat se se zdravými. Kromě toho, že si užijeme spoustu srandy, hraju s nimi takové hry. Jestli mi třeba holky na čtyřstovce dají víc než padesát metrů.

Je to motivace víc pro mě než pro ně, plavu si za nimi, ale přijdu si daleko normálnější než mezi jinými kriply.

No ano, kriply.

Copak jimi nejsme? Nedělejte si iluze, hendikepovaní si mezi sebou nakládají úplně stejně jako všichni ostatní sportovci.

Jistě, záleží na tom, jak kdo to má nastavené a jak podobné věci snáší. Ale já ještě vedle plavání hraju ragby a věřte tomu, od tvrdých chlapů, kteří do sebe třískají vozíky, občas přijdou hodně kruté hlášky.

Pak holt z tohohle prostředí dorazím na bazén a prohlásím o Běle Třebínové, že se zase krásně vyvrhla z vody. (Ahoj Běluš, vždyť víš, že si z tebe dělám srandu pořád a že tě respektuju za to, jak skvěle plaveš.:))
Ona to bere. Stejně tak beru já, když se mnou moji kamarádi mluví velmi nekorektně. Rozhodně pro ně nejsem nějaký velikánský hrdina. Kolikrát si ze mě spíš dělají srandu, že jsem línej a akorát si vozím prdel. Fakt záleží, jaké máte okolí a jak to máte nastavené sami v sobě. Od člověka bez postižení nezní označení "kripl" úplně příjemně, kdo z hendikepovaných ale není moc velký cíťa, od jiného hendikepovaného to skousne. Znám ovšem případ, kdy jeden paralympionik háže tak sarkastické narážky, že už ani nejsou vtipné.

Sám se nebojím říct, že když nastupujeme na plavecké závody, vypadá to jako slušné panoptikum. Ona vůbec celá paralympiáda je takový pojízdný cirkus. Na některé ty lidi koukáte a říkáte si, jak proboha můžou dělat nějaký sport.

A to myslím s největší úctou.

Žasnu třeba u boccie. Ty jo, teď s námi byl v Riu Kamil Vašíček, kluk ochrnutý tak, že ovládá vozík jen bradou, ale zvládá hrát na takové úrovní, že se dostal až mezi světovou špičku. To je prostě obdivuhodné. Hendikepovaní atleti a bikeři, ti zase podstupují dřinu jako blázen. Proti nim si já jen tak plavu.

Ostatně přijde mi, že je na tom spousta z paralympioniků hůř než já.

Obdivuju je, zároveň nesouhlasím s názory, že by si medaili zasloužili všichni. To by si ji pak přece zasloužil i každý olympionik, ne? Je to přece vždycky soutěž. Ano, možná překonáváme víc překážek, ale sport není o tom, že když jste na vozíku, jste automaticky úspěšný. Pořád musíte nejdřív porazit někoho jiného. I na zdravého člověka denně čeká spousta nástrah.

Chápu taky, že pro někoho bez hendikepu může paralympiáda působit až nepříjemně, protože na ní vnímá spoustu těžkých životních osudů pohromadě. Třeba náš masér, který s námi jel poprvé do Londýna 2012, to bral hodně špatně. Bylo toho na něj moc najednou. Rád bych vám jeho myšlenky osvětlil intelektuálněji, ale použiju jeho slova: "Vidět tolik kriplů najednou je depresivní."

Když nastupujeme, vypadá to jako slušné panoptikum. Ona vůbec celá paralympiáda je takový pojízdný cirkus.

Moje přítelkyně ale zase říká, že ji baví paralympijské hry víc než olympijské, protože na olympiádě jsou všichni stejní, všichni špičkoví dokonalí sportovci. Naproti tomu tady každému něco je, každý se s tím pere svým způsobem.

Já tedy koukám radši na olympiádu, protože vidět někoho běhat na protézách je přece hrozně vtipné, ne? Někdy působí komicky, sledovat některé sprintery, jak se u toho klátí. A co si budeme povídat, ony jsou paralympijské sporty vesměs jeden velký paskvil, vypadají často hrozně. Takové judo nevidomých, u toho se musím smát.

Přestože si těch lidí obrovsky vážím.

Do stavu beznaděje, kdy jsem se litoval, jsem spadnul přesně dvakrát.

Dvakrát.

Vím to úplně přesně, v obou případech jsem si říkal, že je všechno špatně, a trvalo mi vždycky asi dvě hodiny, než jsem přepnul myšlení zpátky do normálu.

První situace nastala, ještě když jsem ležel na Homolce a mé oddělení se mělo rekonstruovat. Najednou přišla cizí doktorka a řekla mi, že mě přestěhují do jiné nemocnice. Jenže naši o tom nevěděli. Tehdy ještě nebyly mobily a já se s nimi neměl jak spojit. A hlavně, uvědomil jsem si, že se prostě nemůžu zvednout a někam dojít, přemístit se. Že nemám šanci cokoliv udělat a jsem odkázaný jen na to, kdo mě kam převeze.

Jste na vozíku, je vám patnáct a s holkama jste do té doby moc do styku nepřišli..

To bylo hodně špatné, přiznávám. Naši tedy naštěstí dorazili včas a nakonec se to celé vyřešilo tak, že mě nestěhovali, jen ze mě udělali kardiologický případ.

No jo, byl jsem trochu prominentní dítě. Tehdejší primář kardiologie na Homolce měl totiž chatu kousek od nás, takže díky němu jsem se se zlomenou páteří ocitl mezi nemocnými se srdcem. I když pozor, poraněná mícha způsobuje nízký krevní tlak, vzdáleně spolu tyhle dvě oblasti přece jen souvisí. Proto se i lidi na vozíku obecně míň potí. Někteří kluci z ragby, kteří mají přerušenou míchu, se musejí pravidelně ochlazovat vodou, aby se nepřehřáli, protože se nepotí vůbec.

Z druhé chvíle, kdy jsem si přišel zoufale, vyšla nakonec celkem vtipná kravina.

V rehabiliťáku v Kladrubech jsem u rybníka sledoval jakýsi dívčí tábor. Spousta mladých holek, pěkný pohled. Jenže mně došlo, že vlastně vůbec nevím, jak na to… Jste na vozíku, je vám patnáct a s holkama jste do té doby moc do styku nepřišli, tak přemýšlíte, jestli to nebude problém, až se vám nějaká bude líbit.

Propadl jsem depresi, ale doufal jsem, že se to nějak zvládne. A časem jsem zjistil, že to jde. Že je jedno, jestli jste na vozíku, chybí vám končetina nebo cokoliv. Holka se dá sbalit i tak. Pokud není úplně blbá, je to v klidu. Však jsem se taky učil od nejlepších, třeba sledovat se ženskými čtyřnásobného paralympijského vítěze v plavání Martina Kováře, to byl koncert. Nechápal jsem.

Při parkování bych něco nejradši rozkopal. Máme vyhrazená místa, ale nedávno se mi nějaký blb postavil těsně vedle dveří.

S první holkou jsem to dal dohromady na plaveckém soustředění. Začala s námi tehdy trénovat její máma, která přišla o nohu, přivezla ji s sebou a my si padli do oka. Stalo se, že jsme si třeba celou noc povídali. Ráno jsem šel na trénink, odplaval jsem a zase jsme byli spolu.

Ženské jsem každopádně vždycky ukecal, to mám po bráchovi. Když se podívám na své fotky třeba z osmnácti, vidím, že nic jiného mi ani nezbývalo, byl jsem hrozné ucho a dodnes nejsem žádný velký krasavec. Ale hlavní je, že jsem zjistil, že to není takový problém. Sport v jakékoliv podobě dá člověku do života sebevědomí, a navíc dělá docela pěkná těla.

Vozík mě štve ve chvílích, kdy mi nedovoluje být úplně samostatný. Pár schodů umím vylézt sám, ale stejně je to vopruz. Taky některé polohy v posteli jsou docela problém, přestože všechno se dá vynahradit. Jen je potřeba zapojit větší kreativitu z obou stran a mít šikovnou partnerku. A jo, nezahraju si beachvolejbal, to je na pytel.

Musím ale říct, že lidi jsou vcelku ohleduplní. Někdy až moc. Hláška "Pojď, já ti pomůžu," je na pěst.

Jen při parkování bych něco nejradši rozkopal. Sice máme vyhrazená místa, ale zrovna nedávno se mi nějaký blb postavil těsně vedle dveří. To je chvíle, kdy fakt nadávám. Jsem totiž bezmocný, neotevřu si auto, nesložím vozík, nenalezu za volant. Nemám jak. Lidi nad tímhle nepřemýšlí.

Rozdíl oproti roku 1997 a současností je ovšem markantní. Praha už je téměř bezbariérová. Dá se docela dobře užít i na vozíku. Není to nic strašlivého.

Věnovat se svému dalšímu koníčku, focení, taky zvládám.

S foťákem si čistím hlavu. Nesnažím se o super špičkové fotky, protože v takovou chvíli moje snaha začne stát za houby. To vím. Mám pak snímky napůl rozmazané a je to v háji. Proto fotím intuitivně. Čisté, krásné, dokonale nasvícené věci jako dělá třeba tady Jana Mensatorová, nezvládám. Neumím to.

Umím jen namířit foťák, cvaknout a ono to většinou vyjde.

V okamžiku, kdy jsem zjistil, že existuje někdo jako Tereza z Davle a Antonín Kratochvíl, skvělí černobílí fotografové, mi došlo, že je pro mě zbytečné učit se reklamní čistou ostrou fotku. Že se ji stejně nikdy nenaučím a nechci se jí ani věnovat. V té chvíli jsem se osvobodil od všech svazujících pravidel. Nepotřebuju je, stačí mi se soustředit na to, jak fotím já, ne ostatní.

Našel jsem si vlastní styl.

Ty jsi na vozíku a fotíš, jo? No a, to něčemu vadí?

Nejlepší fotkou je pro mě zachycení zajímavého okamžiku. To je to, co hledám. Kdybych se mohl jen toulat po Praze s foťákem… Znovuobjevil jsem teď Kevina V. Tona, který dělá neuvěřitelné street foto a dokumentární snímky, časem bych se chtěl propracovat k něčemu takovému.

A přiznávám, asi jako každého chlapa-fotografa mě baví nahaté holky. Jakmile ženské tělo dobře nasvítíte, není nic hezčího.

Betu si foťák i do zákulisí velkých závodů, mojí motivací je přiblížit, jak to tam vypadá. Vím, že nefotím úplně blbě, a občas udělám i hezký obrázek, tak rád vystavuju. Chci ukázat svět okolo sportu. Nejen úspěch a superdokonalé momentky, ale i co je za tím. Snažím se zachytit i rozdílnost paralympijského sportu. Je moje výhoda, že se pohybuju v takhle atraktivním a pestrém prostředí. Říkal jsem si, že když už v něm jsem, je dobré toho využít.

Lidi, které fotím, vnímají, že jsem jako oni. Sportovec.

Sport je kouzelně univerzální pojítko. Na hendikepovaného fotografa totiž jinak lidi koukají zvláštně.

Ty jsi na vozíku a fotíš, jo?

No a, to něčemu vadí?

Mám rád svůj život. Přesto samozřejmě z hlavy nikdy nedostanu věčné otázky "kdyby". Vím ale, že pokud bych se jimi zabýval až moc, nikdy z nich nevybřednu. Můžete se jimi utloukat, dumat, proč zrovna já, co jsem komu udělal, proč ne někdo jiný, a kdyby se mi stalo jen tohle, nebo tamto… Stejně nic nevyřešíte.

A co nevyřešíte, nemá smysl řešit.

Jasně, občas si hraju s myšlenkama, že ze mě mohl být úspěšný pozemní hokejista, který by hrál někde v Anglii. No jo, ale kdyby se mi nestal úraz, zase se nedostanu pětkrát za sebou na paralympijské hry a nedosáhnu tak toho největšího, co v mém sportovním odvětví dosáhnout jde.

Všechno má své pro a proti.

Nebýt hendikepu, nepoznal jsem svoji skvělou přítelkyni a spoustu dalších fajn lidí. Vždycky si musíte nastavit, že to, co zrovna prožíváte, je daleko zajímavější než to, co mohlo být.

Samozřejmě na mě přijdou splíny. Řeším je nejčastěji, když jsem skoro našrot. To mívám plačtivé smutné stavy. Aspoň mi to tedy kamarádi vyprávějí, já si to nikdy nepamatuju.

Ale jestli mi ještě někdo bude cpát nějaký hloupý motivační citát, neudržím se. Za to bych střílel na místě.

Lidi, co furt řešíte?

Dokud nejde o život, jde o hovno. Něco o tom vím.